Když se v roce 1933 dostal v Německu k moci Adolf Hitler a začal se tam rozbíhat mohutný zbrojní průmysl, bylo každému jasné, že Evropě hrozí vážné nebezpečí. Smlouvy podepsané na konci první světové války, které omezovaly mimo jiné i zbrojní výrobu byly ze strany Německa stále více porušovány a nikdo nepochyboval o tom, co bude následovat. Československo bylo jedním z nejvíce ohrožených států, neboť německé obyvatelstvo v pohraničí v mnoha případech tvořilo většinu obyvatelstva té oblasti a stále častěji požadovalo připojení k říši. Naše republika byla nepoměrně menší, nežli tehdejší Německo a ani v případě mobilizace nemohl počet našich jednotek odolat silám nepřítele. Hranice s Německem jsme měli v té době v délce 1 545 kilometrů a na severu končily až u Bohumína. Úzký a protáhlý tvar republiky byl v případě útoku ze severu pro naši obranu nevýhodný a proto při této části hranice s Německem vzniká mohutný systém železobetonových opevnění po vzoru francouzské Maginotovy linie. Toto opevnění mělo udržet první nápor nepřítele, až do příchodu spojenců , především Francie a Anglie.
Výstavba nejvíce ohroženého úseku našich hranic započala na sklonku roku 1935 právě u Bohumína a pokračovala úctyhodným tempem. Opevněná linie měla kopírovat severní hranice naší tehdejší republiky od Bohumína směrem na západ a měla skončit až na Labi. Linii samostatných pěchotních srubů zde mělo zesilovat i 15 dělostřeleckých tvrzí, které měly být pilíři naší tehdejší obrany a byly budovány na obzvlášť exponovaných místech naší obrany. Do podzimu roku 1938, kdy jsme většinu našeho pohraničního opevnění po přijetí Mnichovské dohody museli bez boje opustit bylo stavebně dokončeno celkem 5 dělostřeleckých tvrzí. Mezi nimi i Hanička.
